Wednesday, August 30, 2017

HIS Voice recenze: Lionel Dixit: Zvukem I̶I̶I̶

JIŘÍ ALMER LIONEL DIXIT: ZVUKEM I̶I̶I̶24. 8. 2017

Neortodoxní a mnohdy i poměrně netaneční elektronici z východních Čech Lionel Dixit hlásí příchod přelomového alba se zdánlivě nenápadným názvem Zvukem I̶I̶I̶ . Jedná se na první pohled o dílo odlišné od jejich starší tvorby, jež byla do značné míry zakotvená v experimentálně noisové produkci, kdy nahrávky vznikaly výhradně na základě živé improvizace, na Zvukem I̶I̶I̶  se však dočkáme i materiálu komponovaného. Dvoučlenná kapela tak láká na nezbednou jízdu „od podprahových ambientů přes podvratnou taneční hudbu po improvizovaný hluk“.

Lionel Dixit si pamatuji již několik let dozadu, jejich netradiční srážka elektroniky (Martin Šafář alias noiser Paregorik) a bicích v noise rockovém duchu (Viklef) obohacená až rituálními ethno prvky měla autentický styl a atmosféru, která se v mladším nezávislém podhoubí uchytila i bez nutnosti jít trochu naproti trendům. Divné elektro v podání LD však můžeme chápat i v souvislosti s tzv. breakcorem, což je zjednodušeně řečeno parodie na taneční elektro, v níž se potkávají i vlivy synťákového lo-fi noisu, rozpoznáme ho tak díky sekaným, disharmonickým a nelogicky kombinovaným beatům či smyčkám, přičemž se obvykle do parodií zapojují i různé popkulturní prvky jako hlášky ze seriálů či přímo ty nejprovařenější (nejen) taneční melodie.
V tomto ohledu tak působí Lionel Dixit zkrátka šťavnatěji a provokativněji než soudobá vlna indie elektra točící se nejen kolem pražských hipsterských kruhů, ale i třeba kolem Psychtent stage na hardcorovém festivalu Fluff fest, pořádné labelem Stoned to Death. Jedná se především o jména jako Molly (nedávno vydaný split s Paregorikem z LD), White Wigwam, Poprvé a za peníze či VONT, což jsou kapely či projekty, jež sice též dokáží chvílemi zaujmout a zazlobit, ovšem stále u nich vidím jistou nedoladěnost až křečovitost, s níž se Lionel Dixit dokázali vypořádat. Jak trefně uvádí bubeník Viklef v rozhovoru pro Xplaylist: „Album bude velkolepé. Stále nemáme jasno v tom, za kterou písničku dostaneme víc po hubě. Jisté je to, že za každou písničku od někoho jiného.“ Chvástání je vskutku na místě, na Zvukem I̶I̶I̶  toho najdeme HODNĚ, respektive ještě daleko více, než je popsáno níže.
Za úvodní temné spirituální mantry (skladba „H“) by musel posluchač pochválit kapele vydařenou atmosféru, kdyby ovšem nadále necítil ironii ze skoro každého tónu i netónu. Když už navíc elektro stopa společně s bicími začne znít lehce jednotvárně (posuzováno standardem kapely, jinak to vlastně není jednotvárné skoro vůbec), tak přijde i zprzněná kytara, zpětné vazby a plechové perkuse, jak poznáme v druhém tracku „Otevřenou dlaní“. Dále například poměrně atmosferická kytara a samply v „Psy“ koketují s alternativním post rockem, v „Bomboklaat“ se pak začíná na férovku reggae rytmem s nemocnou trumpetou a výkřiky v pozadí. Podobné nápadité kombinace vlivů či jejich citlivé dekonstrukce se táhnou celou deskou.
„Ravi Dixit“ (zda je inspirací Ravi Shankar, jihokorejský rapper Ravi, či ještě někdo jiný, si netroufám hádat)  a částečně i „Pupeak Peat“se pak nesou na téměř čistě taneční elektro vlně s rytmikou,  jež synťáky doplňuje. Mimo výše uvedené úvahy mi však tyto dvě skladby příliš  zajímavého nepřinesly (až na lehce do ouška bolavou basu v druhém zmíněném tracku), respektive Lionel Dixit na Zvukemtři předvádějí jinde daleko zajímavější kousky. Pokud si ale chcete trsnout, tak mlčím.
Že má Martin Šafář rád italskou hororovou produkci ze 70. let (giallo), pocítíme v „Temně rudá (Goblin Tribute)“ a následně i v „Gialla Cacciatore“. Jedná se v podstatě o skorocovery legendární skupiny Goblin, jež přispívala hudbou především k filmům Daria Argenta. Temně rudá neboli Profondo rosso v originále mi přijde jako asi nejpovedenější kousek na desce, především v energickém napojení bicích na ústřední melodii zahranou na syntetizátor. „Gialla Cacciatore“ pak předělává známý horor i skladbu „Suspiria“, ovšem s atmosférou tak vhodnou, že by klidně mohla sloužit v některých pomalejších pasážích filmu. Zkuste si to, stojí to za to!
Z dalších nápadů je ještě třeba zmínit useknutý a posléze zasmyčkovaný Svatební pochod ve skladbě „Svadba“, což už je frajeřinka hodná breakcoru, navíc s gradujícími bicími. Závěrečná Haraam možná odkazuje k arabskému termínu pro hříšný skutek, který by se neměl stát, což by mohlo i sedět vzhledem k tomu, že se jedná o téměř čistě noisovou záležitost synťákové „wall“ a  klepavých perkusí. Posuzováno dle ostatní tvorby Paregorika je to celkem slušná hlukáž, ale celkově musím podotknout, že se v druhé půlce desky zajímavými nápady spíše šetří na úkor čitelnější žánrové nálady.
Zvukem I̶I̶I̶  od Lionel Dixit je dílo na jednu stranu velice chytlavé, na druhou však dosti náročné a natolik podnětné, že ho napoprvé téměř jistě nedoposlechnete do konce. Dostanete hustotu popkulturních odkazů, breakcorových vtipů, žánrových dekonstrukcí i vlastních kreativních nápadů, přičemž je to kombinováno s takovou lehkostí, drzostí a nadhledem, že LD slušně strkají do kapsy své vrstevníky. Akorát si nejsem úplně jistý, jestli jsem správně rozkódoval ty „podprahové ambienty“.

Lionel Dixit: Zvukem I̶I̶I̶  

No comments:

Post a Comment